Camino 2026. Za Jakubem s Jakubem.

Jsou cesty, na který se člověk těší, a pak jsou ty…na který se odhodlává.

Tohle Camino se stoprocentně zařadí do té druhé kategorie.

Tuhle cestu jsem vlastně ani neplánoval, svoje Camino jsem si dal už vloni, takže další pouť do Santiaga nebyla na pořadu dne. Jenže jsem se jednoho dne probudil a koupil dvě letenky do Porta, prostě jen tak…

Náhoda? Možná…nebo možná taky ne…

Pár týdnů teď řeším věci, který jsem dřív řešit nemusel.

Občas mi vynechává pumpa. Arytmie, fibrilace a bambilion dalších diagnóz, jejichž názvy znějí jak z Harryho Pottera.

A tak lítám po doktorech a žeru léky, co mají vedlejší účinky delší než návod k mikrovlnce.

Nejspíš nic co by mě mělo zabít okamžitě – ale dost na to, aby mi došlo, že nejsem nesmrtelnej.

A že „někdy příště“ je pro mě sakra nejistý datum. Nehledě na to, že některý věci se prostě nemaj odkládat, dokud ještě jdou…

No a právě proto chci ještě to Camino dát, možná naposledy…

Když ti kardiolog začne říkat věty typu „budeme to sledovat“ a „zatím dobrý“, tak se ti v hlavě rozjede takovej zvláštní proces.

Ani ne tak panika, jako spíš inventura.

Co jsem ještě chtěl udělat? Kam jsem chtěl jít? A s kým? A co bych si jednou vyčítal, kdybych to nezkusil?

Camino tam bylo okamžitě.

Ne jako výzva.A už vůbec ne jako sportovní výkon.

Ale jako odpověď. Pro mě samotného…

Mělo to být s bráchou. Je to s Kubou.

Plán byl jasnej. Bráchové na cestách. Já a brácha. Kilometry, ticho, večer pivo a takový ty rozhovory, který přijdou až ve chvíli, kdy už nemáš energii vůbec na nic.

Jenže život občas vezme plán, kterej máš, zmačká ho a hodí ti ho zpátky se slovy: „Zkus to jinak.“

A tak místo bráchy jde se mnou Kuba. Můj Kuba.

Ne jako náhrada. Ale jako důvod.

Protože jestli tohle bude můj poslední velkej trek, tak chci, aby u toho byl někdo, komu můžu ukázat, proč má smysl jít i tehdy, když si nejsi jistej, jestli to zvládneš…

Nepotřebuju si nic dokazovat. Potřebuju si to užít.

Nejdu honit kilometry a ani si nejdu hrát na hrdinu. Nejdu se přemáhat, protože svoje ego jsem na různých kopcích dávno zvládl vyšroubovat až do nebes, takže to nemám zapotřebí.

Půjdu v klidu. Půjdu s respektem k tomu jak mi teď je. Půjdu s tím, že když mi bude blbě, tak prostě na chvilku zastavím.

A myslím, že tohle bude největší frajeřina, kterou za poslední roky předvedu…

Strach samozřejmě trošku mám. Ale takovej ten obyčejnej, lidskej. Však mi srdce nehapruje každej den.

Ale asi bych se mnohem víc bál toho, že zůstanu doma, budu koukat z okna a jednou si řeknu:

Tohle Camino nebude útěk. Bude to zkouška upřímnosti k sobě samému.

Buď zjistím, že to ještě jde, nebo zjistím, kam se mi teď posunuly hranice a vyseru se na to.

Obojí je fér.

A jestli je to opravdu poslední dlouhej trek…

…tak to nechci mít hezký a na nějakým růžovým obláčku. Chci to mít po všech stránkách upřímný…

Se strachem.

S kapsou plnou léků.

S únavou a bolavýma nohama.

S tichýma ránama, kdy si s Kubišem sednem jen tak na batoh a budem koukat na moře…