Listopadová Sněžka – přechod do Špindlerova Mlýna

Kdo z vás nikdy nechtěl na Sněžku?!? Je vůbec někdo takovej? Když se nad tím zamyslím, tak ve svém okolí asi nikoho takového neznám. Tedy jen do té doby, než se podívám do zrcadla. Kopce mě vlastně nikdy nelákaly. Ba naopak, měl jsem a vlastně pořád z nich mám respekt… protože kopce bolí…

Jenže jak čas plynul, tak jsem to, že královnu našich hor – na rozdíl od většiny z vás – nechci zdolat, přehodnotil. Zlom nastal po mé Charkovské anabázi, kdy jsem si řekl, že život je vlastně krátký na to, abych si odpíral tyhle masochistický výšlapy…

A tak jsem se rozhodnul a začal sledovat počasí…

Ten, kdo mě zná ví, že jakmile někam vyrazím, drží se mě bouřka, kroupy, mlha, tornáda a všechny další přírodní živly…ale to vydá časem na samostatný článek….
Takže sledování počasí byl základ. Následoval výběr oblečení, shánění termosky a dalších věcí, o kterých jsem si myslel, že je nutně potřebuju ke svému přechodu Sněžky. Když zbýval týden do odjezdu, každý večer jsem podle předpovědi počasí na další den nanosil věci na hromádku. Ráno, před odchodem do práce, jsem z hromádky zase věci odebíral, a to podle aktuální ranní předpovědi. A tak to bylo furt dokola. Večer věci na hromádku, ráno z hromádky.

Musím podotknout, že předpověď a kamery z Pece i ze Sněžky hlásily stabilní situaci beze sněhu a s teplotou nad nulou, což se zdálo být ideální. Poslední den jsem tedy šel spát celkem v klidu a beze stresu. Ale ráno – bác – klasika – Pec hlásí déšť a na Sněžce sype. Rychlé balení, čaj do termosky a v půl pátý odjezd z Dubu. Autobusem do Turnova, potom vlakem do Staré Paky a dalším vlakem pak do Trutnova. Poslední přestup na autobus a krátce před devátou vystupuju na autobusovém nádraží v Peci pod Sněžkou, která je lehce poprášená čerstvým sněhem.

Zasněžené lesy cestou z Pece pod Sněžkou

Tak, děj se vůle boží…jdeme na to…

Vyrážím po silnici směrem k lanovce, která ale není mým cílem. Za hotelem Krokus přecházím Úpu a po zelené si to mažu okolo přehrady přes Růžový důl směrem na Růžohorky.  Tam přeskakuju na žlutou a brzdím až u stanice lanovky na Růžové hoře, kde si už při pohledu dolů z kopce trošku nadávám, že jsem se na to nevyprdnul. Při pohledu nahoru nevidím nic, protože začalo ještě víc sněžit a jako bonus padla mlha. Dávám si čaj a vyrážím dál po žluté – po Kubátově stezce směrem nahoru. Cesta v podstatě až na vrchol kopíruje dráhu lanovky, která v tomhle nečasu jezdí úplně prázdná. Kdo by se asi hnal na Sněžku, že jo? Cestou jsem potkal jen dva páry. Jeden pod Růžovou Horou a druhý cestou dolů, kousek pod vrcholem.

Pod vrcholem Sněžky

Po necelých třech hodinách jsem na vrcholu…já vím, žádný extra výkon, ale v tom počasí se fakt nešlo úplně nejlíp. Jsem tu a už vidím, že nic neuvidím. Na naší nejvyšší horu padla mlha hustá tak, že by se, jako v té pohádce o Rákosníčkovi, dala krájet. Je vidět tak na deset, patnáct metrů a furt sněží. Pozitivum všeho je, že moc nefouká a že přímo na vrcholu je s bídou deset lidí. Poštovna, kaple i observatoř jsou zavřené, z vyhlídek nevidím ani prd a tak jsem na vršku prošel a okouknul co šlo, dal jsem si čaj a pomalu vyrazil dál.

kaple Sv.Vavřince na vrcholu Sněžky

V plánu byl Špindlerův Mlýn. Kratší cesta po hřebeni se mi v tom počasí moc nepozdávala, tak jsem se vydal dolů po Polské straně. Je to sice delší, za to příjemnější cesta. Viděl jsem tak deset metrů před sebe a abych nedopadl jako kolega Vrbata, držel jsem se kamenné zídky u cesty, což bylo celkem v pohodě. Čím víc jsem byl níž, tím dál jsem viděl. Mlha zůstávala za mnou a já dorazil na Obří sedlo až ke Slezskému domu na polské straně. Tam jsem učinil poslední pokus zahlédnout něco pod sebou. Kousek za bývalou Obří Boudou jsem se chtěl podívat z vyhlídky, ale zase zbytečně…nebylo nic vidět.

Vydal jsem se tedy po modré a po zelené naučné stezce. Tabule naučné stezky „Krkonošská tundra“ u cesty hlásají, že na Sněžce bývá od pradávna občas tak hnusně, že tam skoro nic neroste. Mě se to ale líbilo. Nízký porost borovice, cesta široká cca metr a kousek…vysloveně jsem se kochal, protože ta čerstvá sněhová čepice tomu dodávala kouzlo. Dokonce, když jsem se otočil zpátky, viděl jsem i Sněžku, kterou mezitím opustila mlha, v celé její kráse a majestátnosti. Prošel jsem kolem pramenů Úpy a po nádherných dřevěných chodnících i Úpská rašeliniště, až k Luční boudě.

Úpské rašeliniště – dřevěný chodník

Luční bouda je jedna z nejstarších a největších turistických chat na Krkonošských hřebenech. Je v ní i nejvýše položený pivovar ve střední Evropě, vařící vlastní pivo, pod značkou Paroháč. To bylo taky jediné, co jsem si zvládl uvnitř Luční boudy, v místním samoobslužném systému dát. Na víc jsem si netroufnul. Ne, že bych neměl třeba chuť na teplou polévku, ale nechtěl jsem vypadat jako zaostalý vesničan.
Dopil jsem pivo ( mimochodem, ten Paroháč vůbec nebyl špatnej ), vyklepal sníh z batohu a vyrazil znovu na cestu.

Luční bouda

Tentokrát jsem za Luční boudou uhnul na červenou a po staré Bucharově cestě, kolem bývalé Rennerovy boudy a stejnojmenné studánky, došel až k odbočce na vyhlídku Kozí hřbety. Tam jsem vzhledem ke znovu padající mlze ani nešel a dál jsem pokračoval po červené značce. Přehoupl jsem se přes hřeben a po úbočí Kozích hřbetů jsem scházel dolů do Špindlerova Mlýna. Jak jsem maličko fňukal cestou nahoru, tak tady moje kolena při sestupu  pěla serenády. Čím níž jsem byl, tím víc ubývalo sněhu a přibývalo bahna. V kombinaci s kamennými schody neskutečně vražedná kombinace, kdy jsem musel pečlivě volit každý krok a každé došlápnutí. I u toho jsem se ale stíhal kochat výhledy na vrcholky Železné hory či Hřebínků.

Pohled ze stezky po úbočí Kozích hřbetů

Ve chvíli, kdy jsem se vynořil z lesa a na levé straně jsem uviděl sjezdovky skiareálu Stoh na Svatém Petru jsem věděl, že do Špindlu už to mám jen kousek. Stále po červené a stále z kopce jsem seběhl kolem kapličky Dřevařskou cestou až do centra dnešního výletu, do Špindlerova Mlýna, který byl bez jediného kousku sněhu…

Suma sumárum…kdybych měl zhodnotit celý výlet, tak rozhodně převažují pozitiva.

Pokud chcete z vršku něco vidět, nejspíš si, ale vyberte jiný termín než 18. listopadu a možná se vyhnete mlze a sněhu.

Jinak pro mě to bylo hezkých sedmnáct a půl kilometru v naprosto úžasné přírodě s nádechem zimní pohádky.

Vím jistě, že se na Sněžku určitě vrátím. Ještě bych totiž rád viděl, jak to vypadá bez té mlžné čepice.

A nejspíš ne jen jednou…

Za nás, za bráchy…rozhodně doporučujeme.

Odkaz na trasu – rozklikni obrázek :

Odkaz na Galerii :

Listopadová Sněžka – přechod do Špindlerova Mlýna