Čas zvednout se a jít

Když tě nic netěší, každodenní koloběh tě drtí a vyčerpává tak, že nevíš kudy kam, je načase se zvednout a jít.

Mě to došlo vloni. Ale zvednul jsem se až letos…

Přesně 7. dubna – na moje narozeniny – jsem vyrazil pěšky od katedrály v Portu směrem k Atlantiku. Cíl? Santiago de Compostela.

Ale v ten den by asi bylo jedno, kam jdu, já jsem nehledal místo.

Hledal jsem sám sebe….

Porto a první kroky

Start u majestátní katedrály Sé. Příkré ulice Porta se ještě probouzejí, vzduch voní po kávě a dálce. Přes Matosinhos mířím k oceánu. Atlantik – první vlna mě spláchne jako facka – jsem na cestě. Doslova.

Vila do Conde: Mořské plody a první euforie

Vila do Conde – cestou sem jsem si dal první pořádné jídlo na pouti, a nikdy na něj nezapomenu. Talíř plný darů moře – krevety, mušle, kalamáry, ryba… všechno ve voňavé šťávě s rýží. Mořská chuť Portugalska, která vás obejme i nakopne zároveň a já netušil, jak se to jí.

Občas jsem posedával jen tak na pobřeží, vítr, vlny a v hlavě najednou podivný klid.

Město samotné má nádherný klášter Santa Clara a historický akvadukt, který mě doprovázel po cestě celé kilometry. Všude ten zvláštní mix historie a slaného vzduchu od oceánu, který se zažere pod kůži…

Esposende – klidná krása u řeky Cávado

Chodníčky přes písečné duny, dřevěné lávky a oceán na dosah. V Esposende byl klid. Tiché město a večer se vlekl, ale vůbec to nevadilo – sedl jsem si k řece, jen v žabkách, Sangrii v plastovém kelímku a v srdci ticho…

Viana do Castelo – výhledy z nebes

Město, které mi sebralo dech. Výstup ke kostelu Santa Luzia stál za každou kapku potu – ten výhled na město, řeku Lima a oceán byl jako pohled boha na svět. Večer jsem se toulal historickým centrem – úzké uličky, stará náměstí, životem tryskající bary a taky poprvé pocit, že tahle cesta je víc než jen obyčejnej vandr…

Caminha – za řekou je Španělsko

I tady bych nejradši zůstal déle kdyby to šlo. Caminha mě pohltila svou zvláštní atmosférou – staré domy, ústí řeky Minho, zelený les na horizontu. Cítil jsem, že se něco láme. Jako bych nechával kus sebe za sebou…

Valença – pevnostní město a brána do Galicie

Valença mi připomněla, proč tolik miluju historii. Opevnění, které by odolalo i Napoleonovi. Hradby, po kterých se dá procházet s výhledem na španělské Tui. Tady jsem si dal přestávku – pár hodin v tichu na hradbách a mezi bastiony. Ten kontrast – staré kamenné zdi a přítomný okamžik. Neskutečné místo…

Galicie: Pořádná jízda od prvního kroku

Už přechod přes starý most z Valençy do Tui byl silný moment. Z Portugalska rovnou do Španělska, do Galicie, jako bys přepnul mezi světy. Změnil se vzduch, barvy, i nálada. Do toho déšť. Všechno je zelenější, vlhčí, syrovější. Ráno tě budí mlha, večer tě uspává šum řek a lesů. A ta vůně – eukalypty jsou všude…

O Porriño – industriální zastávka

Tady to bylo trochu zvláštní. Po malebných portugalských městech působí O Porriño jako betonová facka. Ale i tohle je Camino – a i tady jsem potkal super lidi, výborný jídlo a pivko. Večer v obyčejné hospodě, kousek za kostelem, tam to žilo – poutníci ze všech koutů světa, smích, únava a sdílení. První večer, kdy se začaly tvořit poutnická přátelství.

Redondela – první vyhlídka na zátoku

Za Redondelou přichází první pořádné výhledy – Vigo Bay se přede mnou vyloupla jako malovaná. Trasa chvíli stoupá, chvíli klesá, nohy bolí, ale příroda mi to vrací. Tady se definitivně spojují všechny cesty – přichází víc lidí, víc rozhovorů, víc energie. To moje soukromé Camino najednou už není jen moje – je nás všech…

Pontevedra – město s duší

Pontevedra mě chytla. Ne velkostí, ale atmosférou. Křivolaké uličky, kostel Panny Marie poutnické, kruhové náměstí, kde si večer dávám pivo, uzobávám tapas a koukám na shon kolem sebe. Festival růží. Tady to má duši – město, kde chceš zůstat o den dýl, ale nemůžeš, a tak tě to táhne dál…

Caldas de Reis – koupel pro poutníky

Tady už hodně cítím únavu, ale tu brzy střídá nadšení. V parku je fontána s horkou vodou – poutníci si tam máchají nohy, smějou se, sdílí bolest i radost. Testuju to taky. Pivko, kousek fuetu, večer jen tak pod stromem. A já najednou vím, že jsem přesně tam, kde mám být…

Padrón – galicijský stůl a historie

Padrón je pro každého srdeční záležitost. Nejen kvůli jídlu – i když i to hrálo roli. Dal jsem si snad celé menu, všechno, co Galicie nabízí: papričky, mušle, pulpo, empanady, chorizo, klobásky, krevety, domácí víno a taky rum. Seděl jsem u stolu a jen jsem si užíval. Čistá radost…

Ale Padrón je i duchovní. Pod oltářem v kostele je slavný kámen – Pedrón, ke kterému podle pověsti přivázali loď se svatým Jakubem. Tady to celé začalo – a já jsem si k tomu přišel po svých, krok za krokem…

Finále: Santiago de Compostela

Ten poslední den je, díky rumu těžký na těle, ale lehký na duši. Nohy pálí jako čert, ale srdce mě nese. Když jsem přešel most Ponte do Burgo, byl to pro mě symbol – hranice mezi tím, co bylo, a co bude. Jako bych tím mostem přešel z hlavy zpět do srdce…

Do Santiaga jsem dorazil znovu za deště – silného, ale krásného. Katedrála se vynořila z mlhy jako zjevení. Lidé stáli v tichu, někteří plakali, objímali se. Nikdo nefotil. Ten okamžik patřil nám všem, všem, co došli…

A pak večer – procesí, zpěvy, světla. Seděl jsem na schodech, promočenej, unavenej, ale zvláštně šťastnej. Něco se ve mně zlomilo – ale tentokrát ne k horšímu. Tady, na konci světa, začalo něco nového…

Proč jsem šel? A co jsem našel?

Nešel jsem kvůli víře. Nešel jsem kvůli sportu nebo kvůli kilometrům. Nešel jsem, abych si něco dokazoval.

Šel jsem, protože už to dál nešlo…

Byl jsem jako prázdná nádoba. Nic mě nenaplňovalo, jen jsem se setrvačností sunul dál. Ráno jsem vstal, nasadil masku, večer ji sundal a usínal s pocitem, že se stejně nic nezměnilo – a, že zítra to bude zase stejné. Jediný okamžik, kdy jsem se cítil opravdu naživu, byly moje výlety. Pěšky. V přírodě, bez očekávání, jen já, batoh a cesta.

A tak jsem jednoho dne začal plánovat a začal balit. Batoh, zápisník, boty…

A pak jsem fakt vyrazil. Na svoje kulatý narozeniny. Z Porta. Od katedrály. Na sever, k oceánu. A dál až do Santiaga…

⸻

Camino není útěk. Je to návrat.

Návrat k sobě. K jednoduchosti. K lidem, kteří tě neznají, ale obejmou tě. K místům, která neznáš, ale cítíš se v nich doma. K jídlu, které chutná jinak, protože sis ho vyťapal a zasloužil vlastním potem. K tichu, ve kterém konečně slyšíš vlastní myšlenky.

Každý den přinesl něco. Bolí tě nohy, prší, spíš na tvrdé matraci s dvaceti dalšími lidmi, někdo chrápe, někdo se převaluje – a přesto je ti dobře. Protože jsi na cestě. A protože víš, že v tom nejsi sám…

Tenhle článek je jen úvod. Postupně, ne hned, ale časem, až to vstřebám bych rád popsal cestu den po dni – co jsem zažil, kde jsem byl, koho jsem potkal a co jsem viděl. Svoje pocity, dojmy a postřehy. Přidám fotky, zápisky z deníku, drobnosti, které dělají moje Camino nezapomenutelným…

Bude to moje cesta. Ale možná i tvoje…

Protože to, co jsem já prožíval, ti třeba jednoho dne pomůže taky se zvednout a vydat se na tu svou…