Od Dolského mlýna k Jetřichovickým vyhlídkám

Jednou jsem šel přes Jetřichovice, ale byl jsem tak dobitej, že jsem tamější stěny jen proběhl, vyhlídky obešel a dole u Poštolčího kuželu si podvrtnul kotník tak, že jsem si ho týden dával do kupy…

Takže jeden říjnový víkend nazrál čas k návratu.

Vyjížděl jsem brzy ráno, protože jsem měl v plánu si toho v klidu projít co nejvíce. Vlakem do Děčína, přestup na autobus a po desáté hodině vystupuju v Srbské Kamenici u pošty.

Mým cílem je dnes Dolský mlýn. Vydávám se po zelené naučné stezce, která téměř kopíruje silnici z Kamenice do Jetřichovic. Za dětským hřištěm potkávám vodníka ve svém brlohu a pořizuju fotku. Stále po zelené přecházím silnici a po chvilce zapadnu do lesa a dostávám se k linii opevnění z dob druhé republiky. Je to pěkně do kopce, spíš teda jen do kopce než pěkně, ale co se dá dělat. Po lesní cestě – stále po zelené  – přejdu horizont a čeká mě sestup k mému dnešnímu cíli, k Dolskému mlýnu. Jestli tudy někdo půjdete a je jedno jakým směrem, jestli nahoru a nebo dolů, dávejte si bacha na to zábradlí, které je v hodně špatném stavu.
Po sestupu už je to k mlýnu jenom kousek, maximálně pět minut.

Dolský mlýn směrem od lávky

Dolský mlýn je starobylá, romantická zřícenina mlýna z šestnáctého století, který původně fungoval jako mlýn a pila, později se v něm vařilo pivo a pálil líh, jako kompenzace za nemožnost přivádět náhonem vodu z Kamenice. Když v roce 1881 v blízké Ferdinandově soutěsce začal turistický boom a dalo se skrze soutěsku proplout na lodičkách ze Srbské Kamenice až k Dolskému mlýnu, stalo se místo a samotný mlýn oblíbenou turistickou destinací s hostincem. Po druhé světové válce mlýn již jen chátrá a v dnešní době z něj  stojí pouze obvodové zdi a z ostatních stavení základy, což mu ale vůbec neubírá na kráse…

Dolský mlýn

To ostatně uznávají i mnozí filmaři. Napříč časem se tu natáčelo mnoho filmů a pohádek. Namátkou třeba: Pyšná princezna ( v ní lze spatřit mlýn ještě s funkčním náhonem ), Čertova nevěsta nebo nově Jan Žižka

U mlýna mám nakocháno, je krátce po poledni a tak se vydávám po žluté směrem do Jetřichovic. U více jak dvě stě let starého smrku přecházím po starém železobetonovém mostě říčku Kamenici a pokračuju podél Jetřichovické Bělé mezi skalami dál. Podzimní barvy kouzlí a dělají celou cestu příjemnější.

Kamenný most přes říčku v podzimních barvách

Asi po hodině se napojuji na silnici vedoucí z Vysoké Lípy do Jetřichovic a kolem parádních roubených domků dojdu až na rozcestí s Českou silnicí. Po té se vydávám vzhůru, až na místo kde narazím na modré značení, které mě cestou po okraji lesa dovede až ke kostelu svatého Jana Nepomuckého v Jetřichovicích, který stojí hned pár metrů od pensionu Dřevák, kde mám domluvené spaní.

Ubytovat se a projít se po vesnici. Na víc dneska není čas ani nálada, protože ráno vyrážím hned po snídani a ještě musím pořešit nějaké pracovní resty.

Budíček po sedmé, sprcha, snídaně a světe div se…neuvěříte…prší a je mlha. Jaké to překvapení když mám v plánu Jetřichovické vyhlídky, že?

Ale protože příroda a moji drazí rodiče zařídili, že nejsem z cukru, vyrážím v kraťasech a větrovce směrem do skal.

Můj první cíl je Mariina vyhlídka. Dominanta Jetřichovic, která je v normálním počasí vidět už z dálky. Dnes je ale schovaná za mraky.

Dám se kolem skály s názvem Poštolčí kužel po červené značce a za bývalou chátrající dětskou zotavovnou se nořím do lesa. Minu kámen, kde jsem si tenkrát dokaličil ten kotník a po nepravidelných schodech stoupám vzhůru.

Nepravidelný schod, je pro mě takový schod, který mi dělá problémy a který není nikdy svou výškou stejný jako ostatní

I když jsou to od pensionu na vyhlídku necelé dva kilometry, tak od vstupu do lesa je to bez přestání do kopce. Prší a stoupání po mokrých kamenech není úplně komfortní. Cestou nahoru nepotkám živou duši, přesně tak, jak to mám rád. Můžu být sám se svými myšlenkami, pocity a vnímat tu podzimní sychravou krásu.

Vyškrábu se nahoru a přesně jak jsem čekal, není vidět skoro nic.

Vyhlídka se nachází v nadmořské výšce 482 m. n. m. Na jejím vrcholu nechal v roce 1856 postavit požární pozorovatelnu František Bonaventura, sedmý kníže Kinský. V devatenáctém století změnila vyhlídka jméno, když byla pojmenována po Marii Anně Kinské. V roce 2005 stará chata na vrcholu shořela a na vrchol byl až v únoru 2021 usazen altán, který je kopií původní pozorovatelny. Vyhlídka je vyhledávána pro krásné rozhledy po okolí.

Mariina vyhlídka z které není nic vidět

Dám čaj a počkám jestli nefoukne vítr, který by mraky nad vyhlídkou rozehnal.

Úplně jsem se nedočkal a tak vyrážím dál. Po schodech dolů a doleva po červené. Cesta mě vede k Balzerovu ležení, což je velký skalní převis, kde došlo v minulosti k cenným archeologickým nálezům z pravěku a doby bronzové. Ve skále jsou vytesané nápisy, z nichž nejstarší je datován do roku 1632. V současnosti je pod převisem vkusně zřízené, dřevěné turistické posezení. Vyškrábu se levou stranou nahoru nad převis a pokračuju až na odbočku k vyhlídce Vilemínina stěna.

Vilemínina stěna nese jméno další kněžny z rodu Kinských a je nejsevernější z Jetřichovických vyhlídek. Z vyhlídky bývá nádherný výhled na Jetřichovice a Růžovský vrch.

Mně se na pár vteřin zadařilo. Vítr rozehnal mraky a já mohl vidět jak Mariinu vyhlídku na protější skále, tak i podzimní lesy pod sebou.

A na Vilemínině stěně vítr mlhu na pár vteřin rozehnal

Vracím se na odbočku a pokračuju dál po červené přes Purkartický les, kde kdysi stávala Purkartická samota, jejíž obyvatelé zde v milířích – jejichž pozůstatky jsou zde znatelné – pálili dřevěné uhlí, vyráběli dehet a taky trošku horničili.

Pomaličku přestává pršet a já dorazím až na odbočku k Rudolfovu kameni. Mám trošku dilema,, jestli  po těch zmoklých kamenech lézt nahoru, nebo jestli si další vyhlídku nechat na jindy. Vyhrává varianta lézt a tak se z odbočky vydávám vzhůru. Po žebřících, schodech a kamenných skalních stupních se vydrápu nahoru, rozhled by asi za to stál kdyby nebylo tak jak zrovna bylo. Alespoň o důvod víc se jednou vrátit. Kdo z vás tam poleze, buďte hodně opatrní, za mě je to jedna z nejobtížněji vystoupatelných vyhlídek co znám, na vrcholku byl sice altán, ale žádné zábradlí…

Opatrně slézám dolů, snažím se počítat schody, ale po stovce končím (údajně 170) a jsem rád, když stojím dole.

Od rozcestí pod Rudolfovým kamenem stezka po červené klesá na úzkou lesní silničku, která vede na rozcestí Pohovka. Neuhýbám na zelenou, ale jdu dál naučnou stezkou Jetřichovické stěny. Podzimní přírodou na mě vyskakují roztodivné skalní útvary s roztodivnými názvy – Věž Pavly, Švihák lázeňský, Golem nebo Kostelík. Mezi stromy vykukují vyhlídky, které jsem dnes navštívil. Teď když jsem dole, jsou klasicky, jak už to na mých výletech bývá, bez mraků a mlžného oparu.

Poslední ohlédnutí. Vpravo nahoře – Mariina vyhlídka.

Mám rád podzim v přírodě…

Přede mnou je příkrý sestup ke skalní kapli KNY a odbočka na modrou, kolem další skalní kaple. Tentokrát výklenkové, Posledního soudu, z roku 1840. Po cestě mě čekají ještě Čmelák a Myslivecká věž. U skalního útvaru Kočičí kostel je i krásná kočičí lavička odkud se naposledy můžu podívat na naproti se tyčící Mariinu vyhlídku, Havraní kámen a Vilemíninu stěnu.

Zbývá mi kousek po louce a za chvilku končím tak jako včera, u pensionu, kousek od Jetřichovického kostela.

Okruh kolem Jetřichovic stojí za navštívení snad v každém počasí. Je jedno jestli je léto, zima nebo prší, jako v mém případě. Vsadím svoje Columbie, že si každý na tomhle místě najde to svoje. Rozhodně doražte, užijte si skalních vyhlídek, ale buďte opatrní a nepřeceňujte své síly a koukejte kam šlapete.

Odkaz na trasy – rozklikni obrázky :

Srbská Kamenice – Dolský mlýn – Jetřichovice

Jetřichovické vyhlídky

Odkaz na Galerie : 

Srbská Kamenice – Dolský mlýn – Jetřichovice

Jetřichovické vyhlídky – zamračené…